Deník výpravy

Jednotlivé dny : [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14]

  Tak a je to tady. Balení, bourání stanů a odjezd z krásné norské přírody zpět do civilizace. Ranní hygienou (72.jpg) se někteří z nás naposledy loučí s řekou Sjoa a chvíli po deváté hodině nadobro odjíždíme. Lillehammer z ptačí perspektivy Čeká nad přejezd do Oslo se zastávkou v dějišti XVII. zimní olympiády v Lillehammeru. Do olympijského městečka přijíždíme půl hodinky před polednem. Vysazujeme skupinku která jde na prohlídku místního skanzenu, který je prý několikanásobně větší než ten náš v Rožnově pod Radhoštěm. Zbytek pokračuje autobusem do areálu skokanských můstků (119.jpg, 120.jpg) a běžeckých tratí, kde ve čtyřiadevadesátém probíhal zahajovací ceremoniál olympijských her. Po prohlídce areálu a plícervoucím výstupu na vrchol skokanského můstku K-120 odjíždíme do centra města. Následuje dvouhodinová individuální prohlídka města. Vzhledem k tomu, že Lillehammer má pouze čtyřiadvacet tisíc obyvatel a jednu hlavní třídu je času snad až zbytečně mnoho. V místním Sparu nakupujeme nejlevnější chléb co jsme v celém Norsku viděli (některé zlé jazyky tvrdili, že prý byl tak levný, protože byl včerejší) a po půl třetí pokračujeme v cestě do Oslo. Po cestě nás čeká ještě jedna atrakce, která zde vznikla v souvislosti s olympiádou. V Gjoviku navštěvujeme podzemní halu vytesanou ve sklaním masivu, kde hráli některé své zápasy i tehdy ne zrovna úspěšní čeští hokejisté. Vchod do haly je nenápadný (121.jpg), ale to co čeká návštěvníka uvnitř je opravdová paráda. V hloubce sto dvacet metrů pod horou Hovdetoppen se nachází jedenašedesát metrů široká a devadesát jeden metr dlouhá aréna s kapacitou hlediště 5830 diváků. Při stavbě, která probíhala od března roku jedenadevadesát do dubna třiadevadesátého, bylo odvezeno téměř třicet tisíc nákladních automobilů plně naložených vytěženým kamenem. Kromě hlavní arény se v podzemním prostoru nachází ještě umělá horolezecká stěna a malý plavecký bazén. Samozřejmostí je výborný servis pro návštěvníky. vchod do haly v Gjoviku Na výstavbu haly přispěla z části také civilní obrana a díky tomu lze celý podzemní prostor využít i jako atomový kryt o čemž nám přesvědčili skutečně mohutné vrata kousek za vchodem do podzemí. Po prohlídce tohoto podzemního unikátu se vydáváme na poslední část cesty k norské metropoli. Před šestou dorážíme na okraj rozlehlého města Oslo a po další hodině přijíždíme na stanování u Osla místo dnešního noclehu, posledního mimo autobus. Letáček k dnešní noci sice hlásil "Noc v kempu v Oslo", ale o tom, že to tak nebude nám Laďa řekl hned ze začátku zájezdu. Říkal cosi o noclehu v přírodě nedaleko kempu. To kam jsme přijeli však předčilo veškerá naše očekávání. Prostinké parkoviště, bez záchodů a bez pitné vody asi deset kilometrů od kempu. Všude okolo půlmetrová tráva. Většina se rozhodla postavit stany přímo na kamenité ploše parkoviště (122.jpg) a vydali jsme se po stopách pitné vody, kterou nám prý dají v nedaleké zemědělské usedlosti. Aspoň Laďa ji tam prý vždy dostal. Asi má nějaké kouzlo osobnosti (teda to má určitě), protože našim zástupcům řekli, že jim vodu nedají a že se tady nesmí ani stanovat, jelikož jde o soukromé pozemky. Po návratu do našeho "tábořiště" poněkud zhoustla atmosféra a na plánovaný výlet do kempu za sprchami se vyráží o dobrou hodinku dříve s tím, že hlavním cílem výpravy nejsou sprchy ale nabrat pitnou vodu do čehokoliv co je po ruce. Po cestě nás Laďa poučil jak nepozorovaně proniknout do kempu a pak už jsme na jednom konci kempu vysadili první polovinu autobusu, která vskutku nenápadně pronikla do kempu. My zbývající jsme pokračovali na druhý konec a do kempu pronikly zcela nepozorovaně přímo kolem vrátnice. Nabrali jsme vodu a čekali na čistotné jedince, kteří se i sprchovali. Mezitím se protrhla mračna a začalo lít jako z konve a tak jsme se do naší obydlené zatáčky vraceli s hrůzou co přívaly vody udělali s našimi stany. Naštěstí bylo všechno v pohodě. Nálada některých spolustanovníků značně vylepšil asi litr a půl slivovice, kterou se mně a Jirkovi podařilo uchránit až do dnešního dne. Zejména Pepa, který dělal po celou dobu zájezdu zodpovědně mamku Jackovi a Krtkovi, byl touhle zprávou doslova nadšen. I rozdělali jsme ohýnek na mém téměř nepoužitém lihovém vařiči a pustili se do slivovice. Po půlnoci nás déšť zahnal do stanů, což bylo jen dobře, protože dvacet minut poté se na parkovišti objevila norská policie. Laďa příslušníkům svou nedokonalou němčinou vysvětlil, že zde jen nocujeme a zítra ráno zmizíme. Naštěstí to pochopili a nenutili nás se stěhovat do kempu.

další den - DEN DVANÁCTÝ

© 2000 hynna

Úvod | Deník | Fotoarchiv | Fotofilm | Guestbook